Já osobně mám na to takový názor, že nejlepší je ta učebnice, dle které se naučíme nejvíce, ZA KRÁTKÝ ČAS. Mě se osvědčila vždy stará dobrá klasika, tj. italština pro samouky. Už když jsem se rozhodoval jako budoucí lektor, podle které učebnice budu učit – nechtěl jsem volit nějakou moc velkou extravaganci. Sám jsem byl dost extravagantní člověk a tak jsem chtěl působit naopak více scholasticky a vědět, že ta kniha podtrhne jen originalitu lekcí.
Tj. dá jasně najevo, že tady se bude opravdu učit. Využíval jsem tedy samouka na místě prvním a vedle toho jsem měl připravenou ještě notoricky známou italštinu od Banhníkové. Další nedílnou součástí byla mluvnice od Hamplové. Říkám tedy zas a znovu, tyhle tři publikace se nauč a jako když je ve stáří najdeš:
Učební návody staré staletí aneb min. z doby mé praxe z let 2002 – 2008, bez ohledu na pomatné Youtuber cvičence
„Naučit se učebnici“
A jak se vlastně taková „učebnice dá naučit„. To znamená jako umět, i nazpaměť ? Svým způsobem se to může zdát jako bizardní a nemožný a trošku bláznivý cíl. Ale je tomu skutečně tak. pokud jste student který to s italštinou myslí vážně, anebo studentka která to s italštinou myslí méně vážně, ale pořád ještě dostatečně vážně na to, aby její italština byla taková, aby tato žena nepůsobila jako slepice ((tímto se omlouvám všem ženám, které nejsou slepice, ani stoupenkyně MeeToo – všem pracovitým, podnikavým a šikovným ženám / i těm, co mají zkrátka jen pod čepicí a neumí nic jiného, než… ale umí to sakra dobře)) – tak se ty knížky skutečně dají naučit. Murphyho gramatiku jsem měl nakonec vyplněnou za 14 dnů. pak jsem všechno vygumoval a jel jsem znovu. Takto vypadala má angličtina.