Moje Cagiva, Maria, helma a já, díl 1.

Bylo to tenkrát v 66tém, to se ještě jezdily v Monze 650stáky. To mě táta poprvé usadil do sedla mé nové Cagivi. Bylo mi 16 let a žil jsme v Miláně na Corso Garibaldi a holky ještě šíleli po závodnících s přilbou. Dnes je tomu naopak, je-li borec v přilbě, je to spíše výsměch, ale mě to nevadí, jsem již starý dědeček a ať mám na hlavě žaluda, nebo pořádnou helmu, je mi to fuk.

Je to tu samá beruška mrknul jsem na Jovanniho, to byl můj kamarád a on se ušklíbl na jednu holku co tam stála v puntíkovanejech šatech na tribuně. Líbila se nám objema a tak jsme narazili helmice (ty naše žaludy šedesátek minulého století) a vyrazilo se.

Byl to zkušební závod seniorů a moji rodiče na tribuně a všechny ty holky strašně moc fandili. Vyhrál Giovanni, ale to nevadilo, já byl třetí a taky jsem dostal věnec, tak velký, že sem si až musel sundat tu přilbu, i když jsem jí původně chtěl mít na hlavě celou tu nádhernou estrádu.

Po estrádě se šlo na cappuccino, přilbice v podpaždí, ty naše roláky zelený a červený a před okruhem stálo malé Ferrari. Jo, to se tenkrát starý Enzo dal zahlídnout na takovýchlech akcích.

Moje holka šla s námi a ta Giovanniho s ním, ale mě to, jasně, že nevadilo, Marii jsem měl rád. Byla to siciliánka, ale žila na severu, rodiče jí zabili ve válce. Byla krásná, měla husté černé vlasy a úžasný temperament: milovala kluky v přilbách, hlavně ty v žaludech, jak říkávala s oblibou: ty jsi takový můj malý žaludek.

Pozávodní dostaveníčko bylo v Corsu, tedy vlastně Caffé Corsini, ale říkali jsme mu korso, takové Corso, o kterém jsme čítávali v těch našich románech v mládí, Corso na pokraji šílenství sicilské noci tančících siciliánů a rozvášněných siciliánek.

Maria to měla ráda, chodila na všechny moje závody a vždy mi za helmu dala malý kvítek, ale stejně pokaždé uletěl, tuším, že už při padesátce, ale mi jezdili i 120, i 130, to byly jízdy! Do dneška mi z toho naskakuje husí kůže, jak jsem tenkrát řádil na tom mém stroji.

Když se začaly vyrábět už přilby se sklem vpředu, to už mi táta koupil mojí první Aprílii, bylo mi 18 a starou Cagivu jsme darovali bratrancovi, co se teprve učil závodit. Byl o 10 let mladší a jmenoval se Julio. Jeho máma k nám chodila domů pomáhat, když jsme měli veliké akce a malý Giulio si půjčoval mojí helmu a běhal po domě.