Nejprve je nutné specifikovat, proč italskou beletrii číst. Samozřejmě, ne každý k tomu musí mít sklony anebo zkrátka musí mít tu touhu. Já jí také dlouho neměl. Neměl jsem touhu číst vlastně cokoliv, tj. ani beletrii českou, ani tu ruskou a anglickou a prostě ani ne tu italskou.

Osobě jsem přečetl, asi takových 100 beletristických děl v daném období, kdy jsem studoval italštinu. Tj. většina z nich byla italská a většina z nich byla v italštině. Zpočátku jsem se tomu z nějakého důvodu vyhýbal, myslel jsem si, že musím studovat více a více a až potom číst. Nebyla to úplně pravda. S pokročilou znalostí italštiny, jakou jsem měl – tj. perfektní konverzační úroveň a státní jazykovou zkoušku všeobecnou (II. stupeň), úspěšně za sebou.

Zkrátka v jednom daném okamžiku, se protl zájem o hlubší gramatiku (tj. hlavně morfologii a bohatší slovesnost) + „nutnost číst ty knihy“. Takže jsem je začal číst a ty, které byly více, než jen o slovenosti, ale byly také o odbornější slovní zásobě, uplatnitelné i v dalších oborech: právo, historie, jsem začal pořizovat excerpce.

Začal jsem je v knížkách podtrhávat a přepisoval do editoru jejich znění i český význam a opatřoval to číslováním a kategoriemi. Tj. Právo, historie, technika, ekonomie apod. Hodně z nich jsem kompletně popsal, tj. na každé odborné stránce (jako to mu bylo u náročného Proccacciho), jsem měl potdrženo např. i 10 slovíček nebo slovních spojení a nad nimi měl mikropísmem, přespaný výklad. Dnes bych takové mikropísmu už po sobě (po létech práce na PC) ani nepřečetl.

Toto čtení beletrie mě mělo dostat do skupiny „vyvolených“, jakýchsi VIP lingvistů. Spolu, s perfektní znalostí italské gramatiky, to šlo perfektní dohromady. Najednou jsem při psaní v italštině, nebo při lekcích se studenty, začal aplikovat slovní obraty a zásobu, o které jsem do té doby četl jen theoreticky. Resp. úplně tak najednou to nebylo, ale během cca 7 – 20 měsíců, zcela jistě – dostal jsem se do kategorie kvalitních lingvistů.