ZPĚT… il vento gl’insegnò i sapori di
di resina e di miele selvatico
e pioggia lo bagnò
la mia felicità – diceva dentro se stesso –
ecco… ecco… l’ho trovata ora che
ora che sto bene
e che ho tutto il tempo per me
non ho più bisogno di nessuno
ecco la bellezza della vita che cos’è
„ma un giorno passarono di lì
due occhi di fanciulla
due occhi che avevano rubato al cielo
un po‘ della sua vernice“
e sentì tremar la sua radice
quanto smarrimento d’improvviso dentro sé
quello che solo un uomo senza donna sa che cos’è
e allungò i suoi rami
per toccarla…
Překlad:
Vítr ho učil chuti
pryskyřice a divokého medu,
déšť ho omýval.
„Tohle je štěstí,“ šeptal si v srdci,
„ano… právě teď… jsem ho našel.
Teď, když je mi dobře,
když mám všechen čas jen pro sebe,
už nikoho nepotřebuji.
Takhle chutná krása života.“
Ale jednoho dne tudy prošly
oči dívky,
oči, které si od nebe
vypůjčily trochu jeho barvy.
A on pocítil, jak se mu chvěje kořen,
jaký to náhlý zmatek uvnitř –
ten, který zná jen muž bez ženy.
A natáhl své větve,
aby se jí dotkl…